Loni na podzim jsme se podívali do Švédska, kde je silné hnutí Independent Living a lidé s těžším postižením mají zajištěnou osobní asistenci v takovém rozsahu, v jakém ji opravdu potřebují. Někteří třeba i 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
„Švédsko je ale jedna z nejbohatších zemí světa, tam si to mohou dovolit“, zněla častá námitka k našim snahám švédský systém osobní asistence zavést i u nás. V polovině září jsme se proto vydali na návštěvu Slovinska, země historicky a ekonomicky velmi podobné České republice, dozvědět se více o tom, jak osobní asistence funguje tam.
Slovinsko ratifikovalo Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením v roce 2008, Česká republika o rok později. Na rozdíl od Česka tam však závazky plynoucí z Úmluvy začali brát vážně. Tamní vlády začaly připravovat odpovídající legislativu, zejména Zákon o osobní asistenci, který platí od roku 2019.
Tento zákon stanovuje, které osoby mají nárok na osobní asistenci a v jakém rozsahu. Jde o osoby ve věku 18-65 let, které žijí aktivně a mimo ústavní péči, tedy v přirozeném prostředí u sebe doma. Vztahuje se ale jen na lidi, kteří potřebují osobní asistenci nejméně 30 hodin týdně. Ti, co potřebují asistence méně, stejně jako senioři starší 65 let, spadají do systému „dlouhodobé péče“. Ti mají osobní asistenci, případně pečovatelskou službu zajištěnou jiným způsobem. Podstatné na slovinském zákonu o osobní asistenci je to, že se zaměřuje speciálně na osoby, kteří pomoc druhých potřebují nejvíce. V České republice tomu je zatím spíše naopak – nejvyšší stupeň příspěvku na péči vystačí na maximálně 5 hodin osobní asistence denně. Lidé, kteří ji potřebují více, mají smůlu.
Ve Slovinsku posuzuje nárok na osobní asistenci a její rozsah dvoučlenná komise tvořená sociálními pracovníky, nikoli posudkový lékař jako v České republice. To vypovídá o odlišném uvažování o potřebnosti osobní asistence – ve Slovinsku je kladen větší důraz na sociální aspekty postižení, nejen ty čistě zdravotní. Člověku s postižením tak může být přiznán nárok až na 168 hodin osobní asistence týdně (tj. 24 hodin denně).
Přiznaný počet hodin se vztahuje na týden a na rozdíl od švédského systému není možné případné nevyčerpané hodiny přesunout do dalšího týdne. V tom spatřujeme jednu z mála (menších) nevýhod slovinského systému.
Pokud je tedy žadateli přiznán nárok na osobní asistenci, jde za poskytovatelem, který mu najde a následně koordinuje osobní asistenty. Každý asistent musí podstoupit každoroční šestihodinové školení (kterého se účastní i uživatel osobní asistence), ale jiné požadavky na vzdělání asistentů kladeny nejsou. Osobní asistent může vykonávat i různé zdravotnické úkony (například podávat léky), pokud je k tomu zaškolen přímo uživatelem.
Velkou výhodou slovinského (a švédského) systému je možnost zaměstnat jako osobního asistenta i člena rodiny člověka s postižením. Tento člověk pak může pracovat až do maximálního rozsahu 40 hodin týdně (plný úvazek) a za tuto práci je normálně placen. Zavedení této možnosti do českého systému by znamenalo okamžité a poměrně zásadní zlepšení životní situace tisíců neformálních pečujících.
Z naší návštěvy Slovinska jsme si odvezli nejen inspiraci pro reformu českého systému poskytování osobní asistence, ale také naději a argument, že i země v podobné ekonomické situaci, jako je Česká republika, může zajistit svým občanům s postižením osobní asistenci v rozsahu, v jakém ji opravdu potřebují.
